PODLAŽNOST MĚSTSKÝCH DOMŮ

Umíme dnes stavět města? Ač si většinou myslíme, že ano, stavíme většinou jen jakousi sídelní kaši, rozbředlou nízkopodlažní zástavbu, která není ani městem, ani vesnicí, natož vysněnou oblastí plnou zeleně, kde by se dobře žilo. Výstavba měst se stále nespojuje s kvalitou prostředí, ale s jeho rozvojem do šíře, zástavbou okrajových ploch, zabíráním dalších území, zatímco území uvnitř existující zástavby zůstávají většinou nevyužita. Jelikož se každý pokus o definici města vždy točí kolem dvou základních faktorů – vyšší hustoty osídlení a hojnosti lidských činností, musíme uznat, že ústupem od podlažnosti a rozvojem zástavby s nízkou hustotou osídlení dochází chtě nechtě k rozpadu městského prostředí. Srovnáme-li dnes množství obyvatel bydlících na podobně velkém území (cca 20 ha) zjistíme, že například na pražských Vinohradech žije 324 obyvatel na 1 hektaru (ob./ha) a na předměstí například v Újezdu nad Lesy jen 15 ob./ha. Městem tak ze setrvačnosti nazýváme oblasti, které jsou dvacetkrát řidčeji osídlené, než dnešní město a často až stokrát řidčeji, než tomu bylo v předminulém století.

Podlažnost domů přispívá městskému charakteru, proto bychom se jí v čase rozpadu měst neměli bránit. Srovnejme jen pražské Václavské náměstí, jaké je dnes a jak vypadalo před sto lety. Výborně k tomu poslouží fotografie z knihy Letem Českým světem, kde vidíme domy, které vypovídají o trochu ušmudlaném maloměstě a jen ztěží si na těchto místech umíme představit palác Lucerna, obchodní dům Baťa, hotel Juliš a další paláce včetně rozsáhlé sítě pasáží, které městu lesk a noblesu. Podlažnost domů se přitom dnes považuje za jakýsi neduh, za špatnou věc, kterou je třeba zakázat a vymítit. Každý stavebník dnes bojuje s limity územního plánu, normami na oslunění, v Praze navíc s vyhláškou č. 26/1999 hl.m. Prahy a jejím nešťastným článkem 8 o vzájemných odstupech staveb a dalšími předpisy, které souhrnně dbají, aby některý z domů náhodou nebyl moc vysoký, tj. špatný, protože městský. Město se zkrátka do dnešních předpisů nevměstná.

Předpisy a pravidla byly zajisté zamýšleny tak, aby lidem prospívaly. Uvědomme si však z jakých premis dnes vycházíme. Jsou to stále představy z dob průmyslové revoluce, kdy bylo jasným cílem oddálit domy co nejvíce od sebe tak, aby bylo město “zdravé”? Zřejmě ano, nezdá se totiž, že bychom již brali v úvahu, že město rozpadlé v sídelní kaši dávno není “zdravé”, ale nemocné. Rozptýlením zástavby dochází k řadě negativních důsledků, mimo jiné k závislosti na automobilu jako jediném možném dopravním prostředku, jak popisují v obsáhlém výzkumu “Cities and Automobile Dependence” autoři Newman a Kenworthy. Nutnost dojíždění vzhledem k velkým vzdálenostem produkuje exhalace a neutváří ono kýžené “zdravé” město, ale jednoduše hluk a špínu.

Samotným navyšování pater však město ještě nevznikne. Stěžejní je v různých podlažích ubytovat různé funkce, které si nepřekáží. Přesně naopak od Athénské charty z roku 1933, podle jejíhož programu se měl život sterilně roztrhnout podle funkcí na různá místa. Výsledkem je, že se člověk nachází neustále jinde, než zrovna potřebuje a proto neustále někam mezi “funkcemi” cestuje. Nejčastěji mezi bydlením a prací. Různorodost funkcí rozmístěných po různých podlažích s nadšením popsal Rem Koolhaas ve slavné knize Delirious New York, kde analyzuje a oslavuje domy s mnohým vrstvením funkcí, pro které by byly jinak běžně stavěny samostatné objekty. Dům je tak téměř vertikální ulicí, na kterou se navěšují různé aktivity. Namíchané funkce najdeme i v pražských ulicích, jmenujme například pražský palác Axa, kde objevíme hotel, bazén, byty, restaurace, kanceláře a řadu služeb pro veřejnost. Přitom se jedná o dům v běžné řadové (blokové) městské zástavbě.


Pokud je od začátku širší území navržené jako monofunkční, tak pouhým štosováním pater na sebe ke zlepšení městského charakteru pochopitelně mnoho nepomůžeme. Výsledky těchto pokusů známe ze sídlišť, které jsou pouze k bydlení a nebo z kancelářských okrsků, určených jen k práci, které po skončení pracovní doby zejících prázdnotou. Zvyšování podlažnosti má význam se současným promícháním funkcí. Přehnaně velké soubory administrativních objektů, kde se jen pracuje a ostatní není trpěno, tak snadno mohou podněcovat výstavbu sídelní kaše, odkud dojíždí nutná pracovní síla.

Touha stavět do výšky je samozřejmě dána ekonomií investice stavby. Vrstvením pater na sebe však nejde jen o užitné metry čtvereční podlahových ploch, ale o vyjádření určitého symbolu lidských schopností, které se uplatní nejvíce u výškových kancelářských budov. Věžová stavba je “ikonou” síly volného obchodu, svou výškou ukazuje světu svůj význam. Ne náhodou si teroristé 11. září vybrali v New Yorku právě tento symbol v budovách World Trade Center.

Od kolika pater můžeme o domě říci, že je vysoký? Od 50 nebo 100 pater jako u vysokých kancelářských budov? Mnozí myslí, že by městské domy měli pater mít maximálně 5. Víc prý není dobré ani zdravé. Nájemní činžovní domy v Praze mívají okolo 5 až 7 pater, někdy i více. Obytné domy pozdější doby běžně dosahují 10 až 13 pater, výjimečně i 20 pater. Jinde ve světě najdeme blokovou zástavbu mnohem vyšší. V Římě jsem jednou bydlel ve 12. patře a dole byla obyčejná ulice, obchody a restaurace. Úplně extrémní příklady bytových domů objevíme ve čtvrti Monk Kok v Hong Kongu, kde čtyřicet pater není žádná míra. Zde by českého hygienika asi rovnou ranila mrtvice, domy totiž stojí těsně u sebe.

S požadavkem na prosvětlení budov se dostáváme u výškových staveb k častému problému, a to je jejich návaznost na městský veřejný prostor. Tento aspekt býval u budov mimo uliční síť často opomíjen, ba opovrhován a v okolí takovýchto staveb vznikaly podivná neurčitá ne-místa, kde se nikdo nezdržuje a raději uteče někam jinam do přívětivějšího městského prostředí. Vyhnáním staveb do výšky při plnění požadavků hygieny se tak stavby vzájemně oddalují a vytrácí se tím lidské měřítko urbánního prostoru. Není to však žádná přímá úměra: příliš vysoké stavby = ztráta urbánního prostoru. V Madridu jsem ze zvědavosti jednou počítal patra domů na Gran Vía, jedné z hlavních tříd v centru, a s překvapením jsem došel ke zjištění, že mají okolo 18 až 20 pater. A to je městská třída! Je vidět, že Camillo Sitte měl pravdu, když říkal, že šířka ulice by měla odpovídat výšce domů. Při zachování vzájemných poměrů je člověk schopen vnímat městský prostor, jestliže se příliš rozšíří ulice nebo náměstí, po jehož okraji stojí nízké domy, prostor se ztrácí, přestává být vymezený, resp. uzavřený, jak jej v tomto smyslu později vymezil Christian Norberg-Schulz. Když jsem se poprvé ponořil do ulic na Manhattanu, čekal jsem dole naprostou tmu. Nevím, jak jsem na to přišel. Když se člověk prochází po ulici a dívá se v běžném horizontu, ani nevnímá a neuvědomuje si, kolik pater vedlejší domy mají. Není receptu na ideální počet pater. Ač jistou roli hraje zeměpisná šíře, je podlažnost městských domů především věcí společenské dohody.


V Praze 21. března 2006

Pavel Hnilička