PAST

Pár let po sametové revoluci si pan František uskutečnil svůj dávný sen. Vydělal peníze, vzal si půjčku a postavil si svůj vlastní rodinný dům. Pozemek si vybral na jihozápadním okraji Prahy v Trněném Újezdě. Vesnici za Prahou zvolil zejména kvůli levnému pozemku. Věděl sice o pozemcích ve městě, ale tehdy, na začátku devadesátých let, mu připadalo, že autem dojede z centra na periférii poměrně rychle, a proto nemusí být velká vzdálenost na obtíž. Velmi se mu také líbila okolní krajina a bydlení v přírodě, které si spojoval s romantickým rančem svých oblíbených televizních seriálů. Zkušenosti s bydlením ve vile, kvůli čtyřiceti letům nadvlády reálného socialismu, pochopitelně neměl. Proto čerpal inspiraci z časopisů a kulis televizní produkce. Projekt na dům koupil hotový, tehdy ještě nevěděl, že si může nechat dům navrhnout pro své konkrétní potřeby. Tak své životní úspory vložil do starých plánů z Německa, kde jsou sice již přes dvacet let neprodejné a de mode, ale u nás si stále najdou kupce. Pan František ovšem vystřízlivěl až v momentě, kdy se nastěhoval a začal ve skutečnosti prožívat svůj český sen o předměstském bydlení.

Největším problémem se ukázala odtrženost od města. V blízkém okolí nebyla žádná vybavenost a pro každou drobnost musel zákonitě dojíždět autem, pěšky by nikam nedošel a autobus měl hrozné intervaly. Nebylo výjimkou, že v neděli, kdy se těšil na odpočinek, byl nucen až desetkrát usednout za volant. Přírody, pro kterou odešel z města, si neměl čas všímat, protože trávil večery v práci, aby mohl splácet hypotéku. Nárůstem satelitních městeček na předměstí začaly postupně narůstat dopravní zácpy a cesta do zaměstnání se stala zdlouhavou. Pan František také musel plánovat program svých dětí, koho, kdy a kam odveze, až se z něj pomalu stával taxikář. Dětem nesvoboda a vyděděnost z města hodně vadila, a jakmile to bylo možné, tak si našli ve městě se spolužáky podnájem. Pan František se svojí ženou ve vysněném vícegeneračním domě náhle osiřel. Děti jej navíc přestaly navštěvovat, protože se bez auta neměly šanci za svými rodiči rozumně dopravit. Nakonec se pan František přestěhoval zpátky do města a vysněný dům zůstal prázdný. Z vysněné vily se tak stala chata.

Rodinný dům je snem většiny populace, snem o nejkvalitnějším bydlení, které může jednotlivec dosáhnout. Vedle praktických výhod, jakými bývá přímý vstup do samostatné zahrady a dostatek prostoru v interiéru, je rodinný dům především symbolem nezávislosti a prestiže, přiřazení se k určité společenské vrstvě. Lidé jsou proto ochotni k jeho naplnění přinášet velké oběti finanční a časové. Ideálem bývá stavět na kraji města, kde je klid a nablízku příroda, přitom je město snadno dostupné. To bylo ovšem možné naposledy někdy v 19. století. Nekonečný nárůst rodinných domů mění předměstí v poušť, v novodobou rozbředlou sídelní kaši nízkopodlažní zástavby, které není ani městem, ani vesnicí, natož volnou přírodou. Satelitní městečka jako tsunami zaplavují okraje větších měst. Kdo býval na okraji, ocitá se náhle uprostřed rozbouřeného moře dnešního “urban sprawl”, typu zástavby, který je všeobecně označován za velmi nekvalitní prostředí k bydlení.

Jedním z mnoha negativ předměstské výstavby je nízká hustota osídlení a s tím spojený havarijní stav veřejných prostranství. Rozlehlost předměstí vede v důsledku k tomu, že veřejných ploch je tolik, že se o ně nikdo nezvládá starat. O orientaci v současné sídelní kaši mě vyprávěl pan Jiří, který si koupil domek ve Velkých Popovicích na jihovýchod od Prahy. Jednoho dne potřeboval odvézt nemocnou kočku ke zvěrolékaři. Vyrazil na cestu jak jinak než autem. Cesta byla vizuálně jasná, potřeboval se dostat “jen” na protější kopec, kam ze svého domku viděl. Záhy se však z výpravy stalo martyrium. Zprvu přímé cesty satelitních městeček se počínají kroutit a po několika ujetých kilometrech se ukáže, že cesta nikam nevede. Pan Jiří donekonečna objížděl různé koncové točny ulic, tzv. cul-de-sac a pokoušel se najít trasu v chaotické zástavbě. Marně. Ač byla vzdálenost skutečně jen krátká, jezdil pan Jiří po kopcích nahoru a dolů tak dlouho, až se kočce udělalo špatně a obrátila obsah svého žaludku na sedačku.


V Praze 27.11. 2005

Pavel Hnilička