JAK JSEM SE STAL BRNĚNSKÝM CHODCEM

Tak jsem se stal na chvíli brněnským chodcem. Ne že bych byl v Brně poprvé, ale tentokrát mi jako návštěvníkovi odjinud byla dána úloha sledovat, co mě při chůzi zaujme a zarazí. Brno vnímám jako velmi milé město s dobře dimenzovanými ulicemi, rozsáhlými parky a zajímavou architekturou. Přesto si dovolím několik poznámek k současnému zanedbanému stavu veřejných prostor města.
První, co návštěvníka zarazí jsou auta. Auta. Auta. Všude. Nejen na silnicích, ale i na chodnících, na náměstích a na každé “volné” ploše. Brněnským chodcům tak zbývají často jen malé průrvy, kde se sotva protáhnou. Z chodníků se stala slalomová dráha, která vyžaduje značné soustředění, aby se chodec (resp. závodník) nestrefil do stojících bariér. Chůze po brněnských veřejných prostranstvích ovšem povyšuje zážitek z provozování do skupiny tzv. adrenalinových sportů, protože tyto bariéry přestávají být strnulé a pohybují se! Přirovnání v obtížnosti proplétání najdeme snad jen u střelby na pohyblivý cíl. Kdo je ovšem v této nerovné hře cílem? Je to brněnský chodec.
Automobil do města určitě patří, otázkou je ovšem poměr ploch pro chodce a pro automobily. Křižovatka ulic Rooseveltova a Milady Horákové dobře vykresluje, kdo má navrch. Představa skalních ekologů, že je možné automobily jednou provždy z měst vymítit je stejně mylná, jako představa skalních motoristů, že osobní automobil ztělesňuje absolutní svobodu pohybu po městě. K současnému problematickému stavu dopravy přispěla zejména překotná výstavba předměstských lokalit, kde se nelze jinak pohybovat, než vlastním autem. Centrum se tak dusí pod náporem aut svých předměšťanů, kteří doslova srostli se svými volanty.
Bývalo zvykem, že veřejná městská prostranství bývala prázdná. A to nikoli, že by bývala chudá nebo snad nudná, ale právě a jen volná. Volná prostranství nabízela prostor pro dění městského života. Od tržišť po všemožné společenské a kulturní události. Postupem času se princip volnosti vytrácí a městská prostranství se více a více zastavují. Vedle parkujících automobilů přibývají dopravní značky, svodidla, obrubníky, zábradlí, všelijaké technické budky, reklamy, tzv. dočasné stánky, olbřímí květináče a jiná “výzdoba”. Na tuto plíživou změnu jsme si již postupně zvykli a bereme ji jako normální. Takto nejvíce postiženo je snad místo, kde se potkává Kobližná ulice s Jánskou. V Rašínově ulici, která je pěší zónou, jsou zas pro jistotu dvoje dopravní značky těsně za sebou.
Jak velká je to změna, zjistíme například ve známé knize Letem českým světem, kde jsou vedle sebe vždy v párech zobrazeny 100 let staré fotografie města nebo krajiny a současný snímek z přesně stejné pozice. Je až s podivem, nakolik jsou dnešní veřejná prostranství zastavěna. Tuto zmínku neuvádím z žádné nostalgie, ale z prostého přesvědčení, že městský prostor má být především příjemný a pohodlný k obývání a má vyzývat a přitahovat chodce k setrvání a pobytu. Stanou-li se z městských prostor nepohodlná místa, zredukuje se pohyb chodců na nutný přesun z bodu A do bodu B a město degraduje. Nechtěl bych tvrdit, že brněnský chodec nemá kam jít na procházku, ale jen naznačit, že řada veřejných míst má k obyvatelnosti poměrně daleko, a že volají po zlepšení a oživení. Řada měst v západní Evropě jako například Kodaň, Freiburg, Lyon nebo Amsterdam si toto nebezpečí uvědomila a dala zpět více prostoru chodcům. Město Brno na tuto změnu ještě čeká. Do té doby budou brněnští chodci muset kličkovat a klopýtat.

Pavel Hnilička
V Praze 7.listopadu 2005